MINMUS: MÁME VELKÝ PROBLÉM

50. den nastal čas na další přistání na zelený měsíček. Mise D-3 tentokrát měla přistát v hornatém prostředí, které je zřejmě tvořené úplně jiným materiálem, než plochá „moře“. Orion a posádka Bill, Henkin a Neilnard byly připraveny. Start proběhl bez obtíží a zbývalo tedy jen loď nasměrovat na správnou trajektorii.

Po devíti dnech zakotvil Orion bez problémů na orbitě Minmusu. Místo přistání tentokrát nafotila sonda Minmus 1, takže bylo již delší dobu známé. Posádka tak věděla předem, do čeho jde. Sestup byl zahájen podle plánu a probíhal dobře, dokud se jedna z přistávacích nohou nedotkla povrchu.

Co přesně se stalo a jak se to stalo, nebylo možné zjistit. Výsledkem však byla loď v poloze horizontální...

Henkin to sice bral s humorem, ale jinak to moc veselé nebylo. Bzepochyby se jednalo o dosud největší nehodu pilotovaného programu a posádka byla ve velkém průšvihu. Rozbily se solární panely a nešly ani antény pro přímé spojení s Kerbinem...

Bill a spol. se po krátké úvaze rozhodli, že se pokusí loď postavit. Spustili dvě přistávací nohy a pomocí orientačního systému se jim povedlo loď o něco naklonit. Jenže pak Neilnard zavadil o plynovou přípusť a přestavil tak dosud zapnutý motor na maximální výkon. Orion vyrazil kupředu, zachytil se o terén a totálně se rozlámal. Stalo se to během pár sekund. Přežil nakonec jenom velitelský modul, naštěstí i se zásobami kyslíku. Jak udělat z průšvihu ještě větší během okamžiku.

Na Kerbinu zatím dostávali pracovníci v řídícím středisku infarkty. Bezmocné pobíhání sem a tam a bědování rázně utnul šéf kerbonautů Andon Kerman. Vzal si slovo a všechny inspiroval k akci. Na orbitě Minmusu je přeci sonda a pomocí ní by se dalo s posádkou spojit. A samozřejmě, někdo musí hned letět nahoru a dostat ty kluky odtamtud. V zelených hlavách začaly pomalu žhavit závity.

Další mise, D-4, měla startovat až za dvacet dní. Start by mohl být urychlen, ovšem na cestu by se loď musela vydat v bezpilotním režimu. A to nebylo možné, kvůli množství manévrů, které museli konat piloti. Navíc se záchranná mise musela provést včas, protože Bill, Neilnard a Henkin na Minmusu vydrží maximálně třicet dní...

Dva dny trvala porada, během níž se rozhodlo vypravit do kosmu dvě lodě Orion, které se spojí na orbitě a společně odletí na Minmus. V jedné bude posádka zamýšlená pro misi D-4, druhá loď bude prázdná. Ta také sestoupí na Minmus a naloží trosečníky. Pak se znova spojí s obíhající lodí a společně zamíří domů. Nic lepšího nikdo nevymyslel. Problémy tu samozřejmě byly – Orion neměl reaktivní trysky pro manévrování a spojení na orbitě dosud s lodí Orion nikdo nezkoušel. Technici tak museli jet na nepřetržité směny a jednu z lodí (záložní exemplář) upravit. Dostali na to deset dní.

72. den, po spotřebování cisterny kafe, předali technici upravenou loď Orion na montáž k raketě R-5. Ještě ten den byl Orion D-3A připevněn na špici rakety a vypuštěn do kosmu. Automatika jej navedla na kruhovou orbitu v pořádku. Druhý den odstartovala do kosmu i posádka Valentina, Gusmon a Ronfrey, jejímž prvním cílem bylo na orbitě zadokovat se záchranným Orionem. Operace to byla pro kerbonauty nová, ale zvládli ji dobře. První fáze tak dopadla OK.

Soulodí nyní muselo neprodleně odletět na Minmus. Zážeh se naštěstí podařil na výbornou a oba Oriony se dostaly na dráhu vedoucí na Minmus, kam po devíti dnech dorazily. Když se záchranný Orion odpoutal, byli všichni jako zařezaní. Přistání pomocí automatiky bylo velmi riskantní, Ronfrey z lodi D-3 musel být připraven pomocí dálkového řízení v případě nějakého nebezpečí převzít pilotáž. Nikdo si však nemohl být jistý, jestli by to vůbec šlo zvládnout.

Ukázalo se, že KKP si už porci smůly vybrala a nyní šlo všechno jako na drátkách. Orion se velmi měkce posadil jen několik metrů od trosečníků. Jakmile bylo potvrzeno, že záchranný Orion přistál a je v pořádku, Bill, Neilnard a Henkin nadšeně vyběhli ven ze svého rozbitého modulu a křičeli nadšením. Na nic nečekali a vyšplhali do své záchranné lodi...

Orion poté neprodleně odstartoval zpátky na orbitu. Slunce bylo tou dobou už velmi nízko a manévry bez světla by byly velmi nebezpečné. Když asi po hodině uviděla Valentina skrz průzor přibližující se Orion s trosečníky na palubě, vyhrkly jí slzy dojetím. Dokázali to.

Obě lodi automaticky zadokovaly, otevřely se průlezy a obě posádky se nadšeně přivítaly. Dole na Kerbinu už bouchalo šampaňské a televize začaly přinášet první zprávy o úspěšné záchraně.

Soulodí se pomocí krátkého zážehu dostalo zpátky na Kerbin, kde se oba moduly zanořily nedaleko od sebe do atmosféry a bezpečně přistály na padácích. Největší, nejdražší a nejnáročnější mise celé historie kosmonautiky byla právě u konce.

DOHRA:

KKP ukázala, že je schopná řešit i ty nejzapeklitější potíže. A protože mise skončila úspěšně, neznamenalo to ukončení pilotovaného programu, jak se mnozí obávali. Faktem však bylo, že na záchranu trojice kerbonautů vydala KKP více peněz, než kolik bylo v rozpočtu pro zbývající mise Orion.

Znamenalo to, že mise D-4 se opakovat nebude a další uvažované lety byly pro nedostatek prostředků a také vyrobených raket a lodí zrušeny bez náhrady. Pilotovaný program neskončil, ale pro rok 6 už nebyl žádný let naplánován. Byl to ovšem konec programu Orion.

Program Orion, který vznikl zkraje 4. roku, byl bezpochyby veleúspěšným projektem. KKP dokázala vytvořit kosmický systém, který přistál na Munu a Minmusu, zahrnoval řadu nových pokrokových řešení a posunul pilotovanou kosmonautiku o obrovský skok dopředu. Během programu se staly i problémy a průšvihy, ale nikdy nedošlo ke zranění, či smrti žádného kerbonauta. Při tak náročných misích to svědčilo o mimořádné kvalitě všech, kteří na programu pracovali. Orion skončil, ale v dějinách kosmonautiky zůstane navždy.

CÍL: MINMUS

Poté, co byla Munární část programu Orion ukončena a poté, co se dostavil fenomenální úspěch sondy Minmus 1, rozhodla se agentura KKP, že zveřejní přesné harmonogramy příštích misí v tzv. Části Dálkového výzkumu programu Orion.

Jakmile bude ukončeno testování nové verze lodi Orion, započne série letů k Minmusu. Vědělo se, že Orion dokáže fungovat dostatečně dlouhou dobu a kerbonauti v něm tedy mohou bez problémů absolvovat i cestu na Minmus, která je delší, než let na Mun. Přesto bylo nutné loď upravit, s ohledem na velmi nízkou gravitaci maličkého měsíce. A také, nová verze měla sloužit právě pro dálkový výzkum a proto se čekalo, že stráví v kosmu v průměru delší čas. Zapracovalo se tedy na pohodlí posádky a na novém vybavení pro přenos dat na velké vzdálenosti.

279. den letěla nová verze Orion MiV (jako Minmusová Verze) poprvé do kosmu. V kabině seděl Bill Kerman a za úkol měl během dvou obletů vyzkoušet všechny nové systémy. Konstruktéři a technici odvedli dobrou práci, takže Bill na Kerbin nehlásil žádné potíže a mise proběhla bez nejmenších problémů.

Harmonogram dálkových misí vypadal takto:
350. den – mise Orion D-1 (let k Minmusu, zaparkování na orbitě, snímkování povrchu, let zpět) posádka Johnrey, Ronfrey a Bob Kerman

410. den – mise Orion D-2 (let k Minmusu, přistání na povrchu-v „moři“,let zpět) posádka Jebediah, Sighrey a Gusmon Kerman

50. den 6. roku – mise Orion D-3 (let k Minmusu, přistání na povrchu -v „horách“, let zpět) posádka Bill, Henkin a Neilnard Kerman

80. den 6. roku – mise Orion D-4 (let k Munu, manévr k Minmusu, přistání malého roveru, jeho řízení z orbity Minmusu, let zpět) posádka Valentina, Gusmon a Ronfrey Kerman

V hlavách plánovačů a konstruktérů se kromě těchto misí honilo spoustu jiných a mnohem divočejších nápadů, ale prozatím byly cíle naplánovány takto.

350. den tak na startovní rampě vztyčili raketu R-5 Eve s lodí Orion. Start první pilotované mise k Minmusu začal. Brzy se objevily první problémy – podélné oscilace. Ve výšce 10 km se raketa rozvibrovala, ale naštěstí stále držela směr. Po odstřelení prvního stupně oscilace zmizely. Orion v pořádku dosáhl orbitu.

Pomocí druhého stupně byl poté upraven sklon orbity a započal přibližovací manévr. Jenomže ten se vůbec nepodařil a ke zděšení jak kerbonautů na palubě, tak i všech kerbalů na Kerbinu, loď skončila na únikové trajektorii! Bylo nutné provést korekci kurzu, o což se postaral motor přistávacího stupně, který však takto vyplýtval všechno palivo. Naštěstí se tím povedlo Minmus „trefit“ a Orion se dostal na velmi výstřední orbitu 56 x 3200 kilometrů. Kvůli nedostatku paliva byly již další manévry zakázané a posádka si tak „užila“ jenom jeden oblet měsíce.

Původně zamýšlené snímkování povrchu bylo zrušeno, posádka jen prováděla náhradní měření. Jediný blízký průlet se tak podařilo jakž takž využít. Poté se loď vydala na cestu domů, kde k úlevě posádky a celého řízení mise po 21 dnech a 3 hodinách hladce přistála.

Mise tedy znamenala jen částečný úspěch, následující mise D-2 se tak kvůli tomu musela upravit. O tom, jestli posádka přistane, se mělo rozhodnout až na místě, pokud se podaří úspěšně nafotit terén předpokládaného místa přistání.

410. den byli Jeb, Sighrey a nováček Gusmon Kerman připraveni odstartovat k Minmusu a snad na něm i přistát... Tentokrát se oscilace neprojevily a loď v pořádku dosáhla orbity. Taktéž zážeh pro vyrovnání sklonu orbit vyšel dobře a byl čas na manévr, který postrčí Orion k Minmusu.

A zdařil se i ten. Proti předchozí misi zavládla obrovská úleva, která se změnila v nadšení, když Orion D-2 dosáhl v pořádku Minmus. Brzdný zážeh se zdařil a loď se dostala na kruhovou orbitu 10x10 km. Během dvou obletů se snímkoval terén a protože se podařilo najít vhodné místo k přistání a ověřit ho, mohl Jebediah slyšet ve sluchátkách hlas capcoma:
„Máte zelenou k přistání, opakuju, máte zelenou!“

Na palubě zavládlo vzrušení. Každý člen posádky se maximálně koncentroval. Jak se místo přistání blížilo, dalo se napětí na palubě doslova krájet. Jebediah mistrně ovládal páku přípusti a dařilo se mu vést Orion na přistání.
„Ještě sto metrů,“ hlásil Sigrey.
„Vysunout podvozek,“ zavelel Jeb.
Gusmon poslechl. Orion se dál měkce snášel. Pak se rozsvítila kontrolka.
„Máme kontakt!“ zvolal nadšeně Jebediah. „Přistáli jsme.“
Aplaus v řídícím středisku trval opravdu dlouho...

Jebediah vyklouzl ven z lodi a jako první kerbal v dějinách vstoupil na malý měsíc Minmus, na tu zelenou hroudu, o které si nikdy ani nedoufal snít. Byl na
Munu a teď je tady. Pocit k nezaplacení.

Když vztyčili vlajku a vyfotili co mohli, nadešel čas na průzkum půdy. Každý nabral určité množství vzorků. Také provedli několik málo měření a ani se nenadáli a čas určený pro strávení na povrchu utekl. Protože slunce začínalo zapadat za horizont, odebrali se kerbonauti zpět do lodě.

Cesta domů už probíhala naprosto bez problémů, Orion D-2 se vrátil i s posádkou bezpečně na Kerbin po 18 dnech strávených v kosmu.

A letectvo?
270. den navštívila stanici ORLAB další posádka, zůstala na stanici 40 dní a poté bezpečně přistála zpět na Kerbinu. Stanice pak již nebyla kvůli nedostatku zásob schopná ubytovat další posádku (ani tak nebyla konstruovaná) a tak se řízení mise rozhodlo stanici navést do atmosféry a zničit.

To však neznamenalo konec ORLABu, další exemplář, tentokrát se dvěma dokovacími porty (kvůli zásobování) se už pomalu připravoval na svůj start.

Starty 5. roku:
Raketa R-5 (KKP) – 12 startů, všechny úspěšné (lodě Orion MV, MiV a stanice MuS + sonda Minmus 1); raketa Uragan (letectvo) – 3 starty, 1 havárie (letouny X-3 Klipr a stanice ORLAB), Uragan X – 5 startů, všechny úspěšné (letouny X-3 Klipr)

POSLEDNÍ SBOHEM MUNU

255. den nadešla zcela poslední munární mise programu Orion. Kerbonauti Valentina, Henkin a Neilnard měli rozporuplné pocity. Těšili se na Mun, velmi je zajímalo, jak je to s oním záhadným obloukem, který zaznamenala jedna z předchozích misí, ale zároveň je tížil fakt, že už další mise na Mun nebudou...

„Er pětka“ zvládla svůj úkol na jedničku a dopravila loď Orion 14 do kosmu. Transfer na munární orbit se podařil také v pořádku a posádka každou hodinou mohla vidět, jak se Mun přibližuje. Když už vyplňoval skoro celé průzory, byl čas na brzdný zážeh. Automatika jej provedla naprosto špičkově.

„Souřadnice sedí,“ oznámila nadšeně Valentina.

Orion se opravdu snášel na zadané místo. Všem se sice hodně povytáhlo obočí, když viděli jak se blíží ostrý sráz, ale minuli jej v dostatečné vzdálenosti. Loď nakonec měkce dosedla na rovném povrchu, asi kilometr od oblouku.

„Máme kontakt,“ zahlásil Neilnard a okamžitě se vykláněl z průzoru, v naději že zahlédne oblouk. Cíl jejich mise však nebyl z kabiny vidět

Valentina vylezla ven a zjistila, že má skvělý výhled. Hluboko pod sebou, asi 11 kilometrů daleko, byla vidět munární stanice mise Kopernikus. Odtamtud si právě kerbonauti z mise Orion 11 oblouku poprvé všimli. Valentina byla tenkrát jedním z nich.

Když dorazili k oblouku, zmocnila se jich bázeň. Nepřirozený útvar se tyčil do výšky a kvůli tomu, že slunce už stálo poměrně nízko, vypadal ve stínu ještě hrozivěji. Museli se však pustit do práce – pořídit fotografie, odebrat vzorky...

Na první pohled se zdálo, že materiál oblouku je stejný, jako ten, který tvořil všudypřítomné balvany. Jenže všem stále hlodala v hlavě myšlenka, že něco takového nemohlo vzniknout přirozenou cestou. A ještě na takovém místě. Nelnardovi bylo jasné, že na Kerbinu to spustí další ufo mánii. Pečlivou prohlídkou okolí se však už nepodařilo zjistit nic neobvyklého.

Ke konci mise vztyčili kerbonauti u oblouku vlajku. Každý z nich si přitom přál, aby se na místo ještě někdy mohli vrátit. Tajemný oblouk lákal.

Čas na celou misi byl omezený. Po návratu k lodi se trojice kerbonautů naposledy vyfotila. To už slunce pomalu zapadalo. Každý si v duchu řekl něco pro sebe, poslední slova na Munu pronesla Valentina:

„Objevili jsme tento svět a teď se s ním loučíme. Ale ne na dlouho. Věřím, že Mun se stal pro kerbaly odrazovým můstkem dál do vesmíru a ke hvězdám. Proto se sem vrátíme. Nyní opouštíme Mun a tento tajemný oblouk, jak jsme ho našli - v míru a pokoji.“

Pak nasedla do lodi i ona a spustila startovací sekvenci. Orion 14 se vznesl z munárního povrchu a zamířil domů, na Kerbin. Návrat byl poklidný, přistání se podařilo také v pořádku. Hladkým dosednutím na náhorní plošinu tak po čtyřech dnech a jedné hodině skončila dosud na nějakou dobu poslední munární mise... Mise na Minmus však už byly za rohem.

ORLAB A MINMUS

202. den, oproti harmonogramu s dvoudenním zpožděním, odstartovala raketa Uragan, s kosmickou stanicí ORLAB na špici, do vesmíru. Až na drobné oscilace se start vydařil a stanice byla úspěšně umístěna na orbitu ve výšce 100 km. Poté, co se zjistilo, že je stanice v pořádku a došlo k rozevření solárních panelů, byla na startovní rampě připravena další raketa Uragan, tentokrát s kosmoplánem Klipr. V jeho kokpitu seděl opět Geoflie Kerman, který měl za úkol doletět ke stanici a provést vizuální kontrolu jejího vnějšku. Spojení se stanicí prozatím na plánu nebylo.

Po pár obletech Kerbinu navázal Geoflie kontakt se stanicí...

Vše proběhlo v pořádku a dole na zemi se už těšili tři noví piloti, až se na stanici podívají také. Příští let byl naplánován na 220. den. Posádka XXX a XXX pak měla na stanici strávit 30 dní. Druhá mise byla naplánována na 270. den a posádka zde měla svůj pobyt prodoužit až na 40 dní.

KKA zatím taktéž nelenila a horlivě připravovala svoji sondu na Minmus. Díky přelití peněz z programu Orion měla sonda Minmus 1 mnohem více přístrojů a její profil mise byl také obohacen, oproti předchozím plánům. Nyní měla sonda doletět k Minmusu, zaparkovat na jeho orbitě a malá kapsle také přistát na povrchu měsíce.

Datum startu bylo stanoveno na 212. den, kdy byla raketa R-5 se sondou vztyčena na startovní rampě. Start samotný proběhl hladce, po odstřelení prvního stupně byl odpálen také aerodynamický kryt a po dosažení 120 kilometrů výšky provedl nosič manévr, pomocí kterého došlo k vyrovnání sklonu orbity mezi sondou a Minmusem. Práce druhého stupně však ještě neskončila, motor uvedl sondu na šest dní trvající cestu k měsíci.

Protože měla sonda dost paliva, mohla provést řadu manévrů. Naštěstí spojení fungovalo bezvadně, takže Minmus 1 zabrdzdil, aby se dostal na orbitu a pak ještě několikrát snížil výšku oběžné dráhy. Nejprve na 77 km, poté až na 8 km. Jakmile sonda odvysílala první naměřené hodnoty na Kerbin, propuklo řízení mise v jásot. Každý však zároveň nervózně čekal na okamžik, kdy mělo dojít k odpojení přistávacího modulu.

Podařilo se! Modul se odpojil. Zbývalo jen provést zážeh a dosednout na povrch. Kritická chvíle, pro palubní elektroniku. Pokud autopilot udělá chybu, modul buď odletí do vesmíru, nebo nabere moc velkou rychlost a rozmázne se o Minmus. Ale naštěstí šlo všechno jako po másle.

Modul pomalu sestoupil a měkce dosedl, na hornatý terén malého měsíce. O pár minut později se vyklopilo rameno se svítilnou (pro případ, že by modul dosedl do špatně osvětleného místa) a zapnula se kamera. Poprvé v dějinách uviděli kerbalové zblízka terén svého nejmenšího souputníka... A kerbonauti, kteří byli při té příležitosti shromážděni v konferenční místnosti, si mnuli ruce, protože pokud bude program pokračovat, podívají se na Minmus i oni.

Mezitím letectvo připravilo misi ORLAB 1, třicetidenní pobyt dvojice kerbonautů na orbitě ve stanici. 220. den tak vyrazili Cambin a Hanpond na palubě kosmoplánu Klipr na oběžnou dráhu. Přiblížení ke stanici proběhlo v pořádku, piloti se pak začali koncentrovat na dokování.

Delikátní manévr se však zdařil naprosto bez potíží a Cambin Kerman jako první otevřel přechodový poklop. On a jeho kolega pak vpluli do místa, které se mělo stát příštích třicet dní jejich domovem. Ve stanici už čekaly připravené experimenty a další si vzala posádka s sebou z Kerbinu. Práce bude dost...

A bylo tomu tak. Jenže když se pracuje, čas rychle utíká a tak také utekl čas přidělený misi ORLAB 1. Posádka uklidila stanici a vzala s sebou do Klipru vzorky materiálů z experimentů. Následující dvojice letců se se stanicí měla spojit po dalších 20 dnech.